Svobodný vědomý tanec

Se svobodným tancem jsem se setkal v roce 2017 na indonéském ostrově Bali při mém prvním měsíčním pobytu tam. Po první zkušenosti s názvem „Extatický kontaktní tanec“ jsem se druhý den ráno probudil a moje tělo se jemně hýbalo jako by jím ještě procházeli taneční vlny, a to se dělo i ve sprše, s ručníkem a trvalo to 3 hodiny. Bylo to příjemné a cítil jsem, že se ve mně otevřelo něco, co dlouho spalo. Obrovsky mě to nadchlo a za ten měsíc jsem ještě absolvoval všechny lekce na které jsem narazil.

Po návratu zpět do ČR jsem věděl, že bez tance nemohu existovat. Nikde v okolí do pár desítek kilometrů jsem nic podobného nenašel, tak jsem sám založil a vedl skupinu spontánního tance. Pronajal jsem si prostor. Svým nadšením strhl pár dalších nadšenců a tančili jsme každý týden. Hurá.

Po půl roce jsem znovu odjel na Bali. Tentokrát na jeden a půl roku dlouhý pobyt. Zkoumání svobodného tance jsem se věnoval dále. Absolvoval jsem velké množství krátkých lekcí různých směrů až po 14denní facilitátorský workshop a stal jsem se certifikovaný facilitátor Contact Beyond Contact.

Po druhém návratu z Bali v roce 2019 jsem se zúčastnil různých víkendových tanečních workshopů a také mnoha workshopů osobního rozvoje různého zaměření a na základě svých zkušeností a výcviků začal postupně sdílet vlastní taneční lekce. Tentokrát jsem už jen nepouštěl hudbu jako poprvé, ale s účastníky jsme procházeli tanečními prožitkovými cvičeními, při kterých se více potkáváme se sebou a můžeme uvolňovat staré stereotypy a automatizmy, které ovlivňují nejen tanec, ale i náš běžný život. V tomto jsem vyděl velký přesah tance jako techniky a stal se z něj pro mě nástroj, jak se více spojit se sebou samým, oživovat a probouzet proud vnitřní živosti.

Po několika desítkách sdílených lekcí jsem začal dělat delší, jednodenní a víkendové akce a následně 3-5 dílné cykly.

Na svobodném vědomém tanci, mě od začátku zaujal jeho přesah. Že to není jen tanec pro tanec, co je samozřejmě taky super. Svobodný vědomý tanec nás může vzít mnohem hlouběji, do poznávání sebe, vidění, cítění, uvědomovaní si, jak fungujeme, jak jsme nastaveni. Jak je nastaven náš myšlenkově emoční autopilot. Můžeme se ve svobodném vědomém tanci uvidět a dostat se do kontaktu se svou esencí a dovolit si jí svobodně vyjádřit. A toto se časem postupně prohlubuje. Uvolňujeme jednu vrstvu za druhou. Svobodný tanec je pro mě krásnou cestou k objevování sebe, své vnitřní pravdy a žití v souladu s ní.

Můj pohled na kontakt v tanci je silně ovlivněn i mou dlouholetou masérskou praxí a zaměřením na vědomý dotek. Díky mnoha letům práce s tělem vnímám kontakt mnohem citlivěji než jen jako fyzické propojení dvou lidí. V kontaktu se často zrcadlí naše vnitřní nastavení, schopnost uvolnit se, důvěřovat, vnímat své hranice nebo dovolit si být autentický. Právě proto je pro mě v tanci důležitá citlivost, respekt, přítomnost a bezpečný prostor, ve kterém může kontakt vznikat přirozeně a bez tlaku.

Contact Beyond Contact (CBC) je taneční a transformační praxe vytvořená Vangelisem Legakisem, která propojuje autentický pohyb, kontaktní improvizaci, práci s tělem, všímavost a další přístupy zaměřené na hlubší propojení těla, mysli a emocí. Důležitou součástí CBC je vytváření bezpečného prostoru, ve kterém mohou účastníci uvolňovat napětí, více vnímat sami sebe a procházet hlubší osobní transformací.

https://education.unityspace.org/portfolio-posts/dusan-jirasek-czech-republic

Svobodný vědomý kontaktní tanec není o technice ani o tom „umět tančit“. Vzniká z přítomnosti – z ochoty být skutečně v těle, v dechu a v okamžiku, který se právě děje. Když nasloucháme tělu, samo ví, kdy je čas se přiblížit a kdy ustoupit, kdy vést a kdy následovat. Pohyb se pak stává přirozeným dialogem bez tlaku a bez plánování. V této jednoduchosti se tanec vrací ke své lidskosti: bez rolí, bez výkonu a bez očekávání. Zůstává jen setkání – živé, opravdové a zakořeněné v tom, kým skutečně jsme.

To, co do skupin přináším, je především kvalita bezpečného prostoru. Ne bezpečí jako fráze, ale jako reálný prožitek – kdy můžeš postupně povolit kontrolu, přestat se hlídat a dovolit si být víc sám sebou. V takovém prostoru není potřeba něco předvádět ani dokazovat. Věci se nemusí tlačit. Spíš se přirozeně zpomalují, usazují a začíná být slyšet to, co je běžně překryté hlukem nebo očekáváním. Z toho pak vzniká možnost jít víc do hloubky – do těla, do pocitů, do kontaktu. Každý svým tempem, bez tlaku. Moje role není lidi někam vést silou, ale držet rámec, ve kterém se mohou bezpečně potkat sami se sebou i s ostatními. A právě v tom se často začínají dít ty podstatné věci – větší uvolnění, autenticita a kontakt, který není naučený, ale přirozený a uvolněný.

K tomuhle přístupu jsem se nedostal náhodou. Během rok a půl dlouhého pobytu na Bali a také na workshopech v Česku i po Evropě jsem prošel velkým množstvím různých formátů a přístupů. Nezajímaly mě jen techniky, ale především to, jaký prostor jednotliví facilitátoři vytvářejí – jaké kvality do něj přinášejí a jak se v něm člověk cítí. To pro mě bylo vždy zásadní téma. Dlouhé roky jsem ho zkoumal jako účastník a postupně i jako ten, kdo prostor drží – na jednodenních workshopech, víkendových setkáních i dlouhodobých cyklech. Z toho se postupně vytvaroval způsob práce, který dnes přináším.

Schopnost jít do opravdového kontaktu – nejdřív se sebou a pak s druhými. Ne jako něco, co se má „umět“, ale jako něco, co se začne samo vynořovat a dít ve chvíli, kdy se zastavíme a opravdu se vnímáme. Když jsem víc u sebe, najednou není potřeba nic hrát ani se snažit být nějaký. A z toho pak přirozeně vzniká kontakt s druhými, který je klidnější, pravdivější a jasnější. Ze kterého vzniká skutečné propojení a společné flow, i bez naučených technik.

Možná to znáš – když se potkáš s někým a nemusíš nic tlačit, nic vysvětlovat, a přesto tam něco mezi vámi je. Přesně tenhle typ setkání mě zajímá prozkoumávat. V prostoru, který držím, je čas nespěchat, zůstat chvíli v sobě a nechat věci vzniknout samy. A když pak dojde k interakci, není to z hlavy ani ze zvyku, ale z místa, které je skutečné. Právě v těchto chvílích často přichází největší uvolnění, blízkost i pocit, že člověk může být opravdu takový, jaký je a to i kontaktu s druhými.