Už na základním masérském kurzu v roce 2001 jsem pochopil jednu věc, kterou dnes stále vidím znovu a znovu: Technika sama o sobě nestačí.
Pamatuji si závěrečnou zkoušku. Byl jsem ve dvojici s jednou slečnou a ona si vylosovala masáž nohy. Technicky to zvládla perfektně. Všechno správně. Hmaty, postup, rytmus… dostala jedničku.

Jenže protože mi namasírovala pouze jednu nohu, mohl jsem velmi jasně porovnat rozdíl mezi nimi. A přišlo velké překvapení. Ta masírovaná noha byla po masáži ve větším napětí než ta druhá.
Čím déle masáž trvala, tím víc tuhla.
Proč? Protože ona sama byla ve velkém stresu a napětí ze zkoušky. A její tělo to přes dotek předávalo dál. Tohle byl pro mě obrovský aha moment. Tehdy mi došlo, že klient nepřijímá jen techniku. Přijímá i náš stav.
Můžete znát 200 hmatů, latinské názvy svalů i anatomii do posledního úponu… ale pokud je masér ve stresu, klientovi nepředává uvolnění, ale svoje vnitřní napětí.
A někdy to dopadne tak, že člověk odejde z masáže „odpočatý“ asi jako po poradě s finančákem.

Proto dnes vnímám, že kvalitní dotek není jen o tom, co děláme rukama, ale hlavně z jakého vnitřního místa se dotýkáme.
