„Správná masáž musí bolet.“

Nebo ještě líp: „Když to nebolí, tak to neúčinkuje.“ Znáte to? Já se s tímhle přesvědčením mezi klienty (a bohužel i maséry) setkávám už přes 24 let. Jako by cílem masáže nebylo uvolnění, ale zkouška přežití.

Jasně, občas je potřeba přitlačit a chvilkový diskomfort k tomu patří. Ale abyste z masážního stolu odcházeli s pocitem, že vás přejel parní válec? To je zkrátka špatně.

Za svou praxi už jsem dával dohromady dost lidí, kteří šli na masáž úplně zdraví a odešli polámaní. A nepomohlo ani zoufalé: „Au, to bolí!“ Masér měl totiž svou svatou misi a klienta prostě regulérně převálcoval. Větší síla ale automaticky neznamená lepší výsledek. Naše tělo není nepřítel, kterého musíme převálcovat a zlomit jeho odpor.

Tělo funguje jinak. Nejhlouběji se uvolní tehdy, když se cítí v bezpečí.

Když na svaly nastoupíte jako Terminátor, leknou se, zatnou a přepnou do režimu obrany. Sval možná na chvíli přeperete hrubou silou, ale mnohem raději se otevře skrze důvěru, respekt a citlivý přístup.

Jakmile má masér v hlavě neotřesitelné dogma typu „já nejlíp vím, co tvá záda potřebují“, přestává poslouchat člověka pod svýma rukama. Místo živého kontaktu pak masíruje spíš svoje vlastní ego a naučené tabulky z kurzů.

Vědomý dotek pro mě není wrestling na masérském lehátku. Je to o naslouchání. O citlivosti. O schopnosti být tady a teď pro člověka, který mi s důvěrou do péče svěřil své tělo.