O tom, jak mě touha pomáhat lidem dovedla k naprostému odporu k masážím.

Slíbil jsem vám příběh o tom, proč jsem chtěl s masírováním seknout podruhé. A tentokrát to nebylo o bolavých palcích. Tentokrát jsem byl přesvědčený, že končím navždy.

Představte si to: Mám tři masérská studia. Vedu tým zaměstnanců. O víkendech učím na masérských školách. Můj vlastní kalendář u lehátka je plný na tři měsíce dopředu a já beru akutní případy ještě před začátkem i po konci pracovní doby.

Byl jsem naprosto odevzdaný myšlence pomáhat lidem. A ono to fungovalo! Viděl jsem klienty, kterým se ulevilo po letech běhání po doktorech. Hnalo mě to vpřed. Chtěl jsem být dobrý a přínosný.

Ale pak se to začalo nenápadně plížit. Dřív mi masáže dodávaly energii, radost a naplnění. Zničehonic se to zlomilo. Racionálně mi to nedávalo smysl – výsledky jsem měl, klienti byli vděční. Ale uvnitř? Každý další klient v diáři už nepředstavoval radost, ale obrovskou zátěž. Budil jsem se s tíhou. Cítil jsem jen drtivou únavu a naprostou demotivaci. Ptal jsem se sám sebe s prázdnotou v hlavě: „Proč to vlastně ještě dělám?“

Zkoušel jsem ubrat. Zrušil jsem e-shop. Masíroval jen dva dny v týdnu. Pustil jsem jedno studio. Výsledek? Přestalo se to zhoršovat, ale ta prázdnota zůstávala.

Došlo mi totiž jedno velké uvědomění. Celé roky jsem studoval, jak pomoci druhým. Zdokonaloval jsem techniky a hmaty, učil se marketing, řešil vedení lidí. Ale úplně jsem zapomněl pracovat sám na sobě.

Až měsíční dovolená na Bali mi definitivně otevřela oči. Zcela radikálně jsem se vrátil domů, dal si půl roku na prodej a uzavření všeho, co jsem budoval, a odletěl zpět na Bali.

V té době jsem byl stoprocentně přesvědčený, že s masážemi nadobro končím. Byla to pro mě uzavřená kapitola. Měl jsem v plánu jít v životě úplně jiným směrem a poprvé se věnovat jen sám sobě.

A právě tam přišel ten největší budíček. Jednou ke mně přišla Češka z místní komunity. Zjistila, že jsem bývalý masér, a poprosila mě: „Jé, mohl bys mi tady jen trochu sáhnout na krk?“ Moje staré automatické nastavení „zachránce“ bleskově odpovědělo: „Jo, jasně.“ Ale jakmile jsem k ní přistoupil a dotkl se jejího krku, projela mým tělem neuvěřitelná vlna fyzického odporu.

V ten moment mi to docvaklo naplno. Uvědomil jsem si, jak strašně daleko jsem šel za své vlastní hranice. Jak moc jsem se řídil ušlechtilou myšlenkou pomoci druhým, ale naprosto jsem při tom ignoroval a nevnímal sám sebe. Pomáhal jsem všem, jen ne sobě.

Trvalo mi rok a půl, než jsem na Bali dobil baterky a vrátil se zpět do svého středu. Po návratu do Čech jsem se začal silně věnovat osobnímu rozvoji. Začal jsem rozkrývat své automatické vzorce, které mě takhle ničily. Osvobozoval jsem jednu oblast svého života za druhou, abych se konečně opravdu cítil. Aby mě cokoliv, co dělám, už nevychylovalo, ale bylo se mnou v souladu.

A zjistil jsem, že masáže neopouštím. Jen je musím začít dělat od základu jinak.

Právě díky této tvrdé lekci jsem pro sebe objevil vědomý dotek. Přestal jsem řešit jen jeden konkrétní sval nebo úpon a začal jsem zkoumat vliv doteku na lidské tělo, nervový systém a člověka jako celek.