Empatie nezačíná u druhého. Začíná u sebe.

Často máme pocit, že být empatický znamená co nejvíce vnímat druhého. Jenže pokud při tom přestaneme vnímat sami sebe, velmi snadno se v něm ztratíme.

Skutečná opora pro druhého nevzniká tím, že od sebe odejdeme k němu. Vzniká tím, že jsme pevně ukotvení ve svém těle, dechu a středu. Teprve z tohoto místa můžeme druhého vnímat opravdu hluboce, aniž bychom ztratili sami sebe.

V masérské praxi je to vidět velmi jasně.

Masér, který není v kontaktu se sebou, často nevědomky přebírá napětí klienta. Po několika masážích je vyčerpaný, cítí tíhu v těle nebo má pocit, že si domů odnáší cizí emoce.

Masér, který zůstává během celé masáže ukotvený ve svém těle, dýchá, vnímá své chodidla na zemi i vlastní dotek, může být s klientem stejně citlivě. Rozdíl je v tom, že klientovo napětí nemusí nést na svých bedrech. Je přítomný, ale neztrácí sebe.

Právě proto není nejdůležitější otázka: Jak dobře vnímám druhého?
Ale spíš: Jak hluboce jsem právě teď doma sám v sobě?