Když toužíme po blízkosti a zároveň se jí bojíme.

To, po čem nejvíc toužíme, je často zároveň to, čeho se nejvíc bojíme.

Toužíme po blízkosti. Po pocitu, že jsme s někým skutečně spojení. Že můžeme být sami sebou a nemusíme nic předstírat. A zároveň se můžeme bát, že když se opravdu přiblížíme, druhý člověk uvidí něco, co bychom raději schovali.

Toužíme po doteku. Po lidském kontaktu, který není jen fyzický, ale ve kterém se můžeme cítit vnímaní a přijímaní. A současně může být právě dotek místem, kde se objeví napětí, nejistota nebo potřeba ustoupit.

Toužíme po přijetí. Ale ukázat se druhému takoví, jací skutečně jsme, může být překvapivě těžké. Zvlášť tam, kde sami sebe ještě úplně nepřijímáme.

A tak v nás vedle sebe existuje touha i strach.

Touha a strach vytvářejí napětí

Když po něčem toužíme a současně se toho bojíme, vzniká v těle napětí.

Můžeme se chtít přiblížit a zároveň couvat.
Můžeme chtít dotek a současně se mu vyhýbat.
Můžeme chtít být viděni a zároveň se schovávat.

Někdy je toto napětí velmi jemné. Jindy ho cítíme naprosto zřetelně v těle.

A často ani nevíme, co z toho je skutečně naše volba.

Přiblížím se proto, že to opravdu chci?
Nebo proto, že se bojím, že když zůstanu dál, druhý mě odmítne?

Odejdu proto, že potřebuji prostor?
Nebo proto, že mě vyděsila blízkost?

Řeknu „ano“, protože ho opravdu cítím?
Nebo proto, že nechci druhého zklamat?

A právě tady může být důležité něco jiného než snažit se svůj strach překonat nebo svou touhu naplnit.

Vytvořit prostor, ve kterém můžeme obojí vnímat.

Co kdybychom nemuseli nic překonávat?

Co kdybychom nemuseli touhu tlačit dopředu?

Co kdybychom nemuseli překonávat strach?

Co kdybychom se nemuseli nutit ani do blízkosti, ani do odstupu?

Mohli bychom na chvíli zůstat přesně tam, kde jsme.

Vnímat dech.
Vnímat tělo.
Vnímat napětí.
Vnímat touhu.
Vnímat strach.

A nic z toho nemusí okamžitě zmizet.

Napětí nemusí být problém, který musíme vyřešit.

Může být informací.

Ukazuje nám, že se v nás něco děje.

A když mu dáme prostor, může se stát něco podstatného: přestaneme být tolik řízeni tím, co cítíme.

Touha nemusí automaticky znamenat „jdu blíž“.

Strach nemusí automaticky znamenat „utíkám“.

Můžeme mezi impulzem a reakcí vytvořit trochu prostoru.

A právě v tomto prostoru se může objevit volba.

Prostor pro skutečnou volbu

Z tohoto místa si můžeme dopřát přesně to, co v danou chvíli potřebujeme.

Blízkost.
Nebo vzdálenost.

Dotek.
Nebo žádný dotek.

Přiblížení.
Nebo odchod.

Otevření.
Nebo hranici.

Ne proto, že nás řídí strach.

Ani proto, že nás řídí touha.

Ale proto, že vnímáme sami sebe a můžeme se rozhodnout podle toho, co je pro nás skutečně pravdivé.

To je jiný druh svobody.

Není založený na tom, že se nebojíme.

Je založený na tom, že se můžeme bát a přesto máme možnost volby.

Nemusíme být odvážnější, než právě jsme.

Nemusíme být otevřenější.

Nemusíme se zbavovat svých hranic.

Nemusíme nic dokazovat sobě ani druhému.

Být v kontaktu

Možná právě tady začíná skutečný kontakt.

Ne ve chvíli, kdy se dva lidé dotknou.

Ale ve chvíli, kdy oba mohou být skutečně přítomní tomu, co se mezi nimi děje.

Kdy nemusím předstírat, že chci blíž, když chci dál.

Kdy nemusím utíkat jen proto, že se ve mně objevil strach.

Kdy mohu vnímat druhého a zároveň neztrácet kontakt se sebou.

Kdy mohu říct ano.

A stejně tak ne.

Kdy mohu přijít blíž.

A stejně tak zůstat stát.

Kdy nemusím nic urychlovat.

A nemusím nic zastavovat.

Můžu jen být v kontaktu.

Se sebou.
S druhým.
S tím, co se mezi námi právě děje.

A nechat kontakt vzniknout z toho místa.

Z místa, kde nemusíme nic překonávat.

Kde nemusíme nic dokazovat.

Kde touha i strach mohou být přítomné — a přesto nemusí rozhodovat za nás.

Dušan Jirásek – provázení na cestě k sobě

Svobodný vědomý kontaktní tanec – cyklus