Otevřenost či strnulost?

Když se delší dobu věnujeme nějakému druhu masáže, terapie nebo práce s tělem, snadno se stane jedna věc.

Začneme věřit, že právě to, co děláme my, je ta správná cesta.
Potkáváme se hlavně s lidmi ze stejné komunity. Čteme stejné knihy. Posloucháme stejné učitele. Vidíme podobné výsledky.

A postupně může vzniknout velmi nenápadná strnulost.
Nejenže svůj přístup začneme nadhodnocovat, ale jiné přístupy začneme zpochybňovat, shazovat nebo rovnou odsuzovat.
A přitom to vůbec nemusí souviset s tím, jestli je naše technika skutečně účinná.

Může být skvělá.
Může přinášet lidem výraznou úlevu, změnu i hluboké uvolnění.
Ale to ještě neznamená, že je jediná.

Ve chvíli, kdy přestaneme být ochotni skutečně prozkoumávat jiné přístupy, začínáme si zavírat dveře.

Ne proto, že bychom si vybrali špatnou techniku.
Ale proto, že jsme si z ní udělali pravdu.

Já se proto snažím neustále udržovat v postoji:
„Nevím.“

Neznamená to, že nevím nic.

Znamená to, že nechci předčasně uzavírat to, co ještě mohu objevovat. Mohu mít 25 let zkušeností s prací s tělem a přesto být stále na cestě. Mohu něčemu hluboce věřit a zároveň být ochoten zjistit, jestli existuje ještě něco dalšího. Mohu mít svůj způsob práce a přitom se učit od člověka, který pracuje úplně jinak. Protože možná právě tam, kde si myslíme, že už víme, začíná naše další stagnace.

Jak to máte vy?

Dokážete být opravdu otevření jiným přístupům, i když jste přesvědčeni, že ten váš funguje?