V jedné masérské skupině jsem zahlédl, že vědomý dotek je dotek úplně bez techniky.

Za mě to není tak úplně pravda.

Vědomý dotek je především kvalita, se kterou se dotýkám.

A je úplně jedno, jestli při tom používám techniku, jestli je dotek bez techniky, nebo jestli je úplně lidský a přirozený.

Technika sama o sobě vědomý dotek nevylučuje. A vědomý dotek zároveň nevylučuje techniku.

Za roky práce s dotekem jsem si několikrát všiml, jak velký rozdíl může být mezi dvěma zdánlivě stejnými doteky.

Můžu udělat stejný hmat, stejný tlak, stejný pohyb. Technicky může být všechno správně. A přesto je výsledek úplně jiný.

Někdy mám pocit, že se člověka dotýkám opravdu já. Jsem tam, vnímám, co se děje pod rukama, jeho dech, napětí, drobné změny v těle. Nemám potřebu někam spěchat ani něco dokazovat.

A někdy se přistihnu, že sice technicky „pracuji“, ale moje pozornost už je někde jinde.

Ruce dělají správnou věc, ale já u toho nejsem úplně přítomný.

A právě tyhle zkušenosti mě postupně naučily, že technika není opakem vědomého doteku.

Stejně tak jako masérský dotek v sobě nese určitou kvalitu a určitou úroveň přítomnosti, nese si svou kvalitu i dotek v běžném mezilidském kontaktu.

A není to jen o kvalitě.

Je v něm určitý náboj vnímání, přítomnosti, citlivosti a empatie.

Někdo vás obejme a vy cítíte, že je skutečně s vámi.

A někdo jiný vás obejme úplně stejným způsobem, ale něco tam chybí.

A myslím, že právě tady se pro mě začal měnit pohled na vědomý dotek.

Nejde mi už tolik o to, jestli používám techniku nebo ne.

Důležitější je, z jakého místa se dotýkám.

Můžu použít velmi přesnou masérskou techniku a být přitom hluboce přítomný.

A stejně tak můžu někoho obejmout úplně obyčejně a být u toho myšlenkami úplně jinde.

Proto pro mě vědomý dotek není konkrétní technika.

Je to způsob, jakým jsem při doteku přítomný.

Vnímám svůj dotek.
Vnímám svoje tělo.
Vnímám tělo druhého člověka.
Vnímám jeho reakce.
Vnímám, co se děje mezi námi.

A z této přítomnosti pak může přijít technika.

Nebo nemusí.

Může přijít jemný dotek, pevný dotek, objetí, položení ruky na rameno nebo přesně vedený masérský hmat.

To, co z něj podle mě dělá vědomý dotek, není samotný způsob doteku.

Je to kvalita přítomnosti, se kterou se dotýkám.

A právě proto pro mě vědomý dotek není něco, co se člověk naučí jednou konkrétní technikou.

Je to spíš něco, v čem se člověk postupně učí být.