Kde jsou vaše hranice?

Kde leží vaše hranice? A podle čeho je vlastně určujete?

Je to místo, kde už bolest překročí hranici snesitelnosti? Kde už jste tak unavení, vyčerpaní nebo přetížení, že jednoduše nemůžete dál?

Nebo je vaší hranicí místo, kde se přestáváte ve svém životě cítit dobře? Kde začínáte vnímat nepohodlí, nesoulad a potřebu něco změnit?

Je v tom totiž zásadní rozdíl.

Do jaké míry žijeme podle toho, co sami cítíme a potřebujeme, a do jaké míry podle toho, co se od nás očekává?

Kolik našeho života určují vlastní potřeby, pocity a přání? A kolik času a energie věnujeme tomu, co musí být hotové, co bychom měli zvládnout a jak bychom měli správně fungovat podle představ druhých?

Máme skutečně nastavené hranice tak, aby chránily naši životní pohodu, zdraví a psychickou rovnováhu?

Když přestaneme vnímat sami sebe

Pokud se přestaneme dívat sami na sebe a sledujeme už jen to, co je potřeba splnit, co se musí udělat a jak bychom měli fungovat, postupně se můžeme dostat do situace, kdy překračujeme vlastní hranice.

Nejdříve ignorujeme drobné signály nepohodlí. Potom únavu, napětí a vyčerpání. Přeslechneme i to, co nám tělo opakovaně sděluje prostřednictvím bolesti a různých potíží.

Přizpůsobujeme se okolnostem, požadavkům rodiny, zaměstnavatele nebo společnosti. Plníme povinnosti a snažíme se všechno zvládnout.

A sebe necháváme až na posledním místě.

V tom vidím vzorec sebezničení. Ne nutně vědomý, ale o to silnější. Často ani bolest nedokáže člověka zastavit. Pokračuje dál, dokud se nedostane do stavu, kdy už skutečně není schopen fungovat.

Když už tělo nemůže dál

Ve své praxi se opakovaně setkávám s lidmi, kteří řeší jednu zdravotní nebo tělesnou potíž za druhou. Navštěvují lékaře, fyzioterapeuty, terapeuty a další odborníky. Něco se podaří zlepšit, ale vzápětí se objeví další problém.

Jako bychom neustále hasili požáry. Když se podaří uhasit jeden, na druhém místě se rozhoří další.

Samozřejmě, odborná pomoc má své důležité místo a někdy je nezbytná. Nemůže ale za nás změnit způsob, jakým přistupujeme sami k sobě a ke svému životu.

Pokud dlouhodobě ignorujeme vlastní potřeby, přetěžujeme se a nedáváme prostor odpočinku a regeneraci, nemůžeme očekávat, že to za nás někdo jiný vyřeší.

Můžeme vystřídat mnoho odborníků a vyzkoušet různé metody. Pokud ale nezměníme vlastní přístup k sobě, můžeme se stále vracet do stejných situací.

Kdo vám dá svolení dát sebe na první místo?

Možná nejdůležitější otázka zní:

Stavíte ve svém životě na první místo sami sebe, nebo všechno ostatní?

Umíte říct ne, když už nemáte sílu? Dokážete odmítnout další povinnost, i když tím někoho zklamete? Umíte si dopřát odpočinek bez pocitu viny? Dokážete změnit své plány, protože cítíte, že to, co jste si naplánovali, už není v souladu s vašimi možnostmi?

Péče o sebe není sobectví. Není to něco, co si můžeme dovolit až tehdy, když máme splněné všechny povinnosti a uspokojené potřeby všech ostatních.

Je to základní součást života.

Potřebujeme se naučit vnímat své tělo, respektovat jeho signály, pečovat o své zdraví a věnovat pozornost také vlastní psychické pohodě.

A především přestat čekat, až nám někdo dá svolení.

Nemůžeme čekat na souhlas rodiny, partnera nebo zaměstnavatele. Nemůžeme čekat, až budou všichni spokojení, všechno hotové a nastane ten správný čas.

To rozhodnutí musíme udělat sami. Za sebe a pro sebe.

Protože nikdo jiný za nás naše hranice neuhlídá. A nikdo jiný za nás nemůže žít náš život.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *