Za 15 let učení a desítky masérských kurzů vídám u studentů pořád dokola ten samý tichý problém: Strach, že něco udělají špatně.

Je to fascinující a zároveň smutné.

Tento strach se okamžitě projevuje přímo v doteku. Ruce znejistí. Přichází zmatkování, pocit, že kazíte každý jeden hmat, a nakonec přijde úplné zahlcení a ztracení se v procesu.

U někoho se to projeví jen jemným napětím v prstech. U jiných to vede až k úplnému ochromení a neschopnosti v tu chvíli cokoliv nového přijmout.

Odkud se to bere?
Je to hluboce zakořeněný pozůstatek našeho školního systému. Léta nás učili:

Být neustále hodnoceni.

Mít strach z chyby.

Snažit se o okamžitou dokonalost, jen abychom vyhověli autoritě.

Jenže tělo na lehátku nepotřebuje dokonalého robota, který se trefí do tabulky. Tělo potřebuje uvolněného maséra, který vnímá a naslouchá.

Chyba při masáži není selhání. Je to jediný způsob, jak si osahat hranice – své i klienta. Když si dovolíme udělat „chybu“ a zkoumat, co se stane, přestaneme masírovat z hlavy a začneme masírovat z přítomnosti.

Kurz nemá být zkouškou z dokonalosti. Má být bezpečnou laboratoří, kde je plné právo tápat, experimentovat a hledat vlastní styl doteku.

Zažili jste někdy při výuce nebo v praxi ten pocit, že vám strach z chyby úplně svázal ruce?